Autor: L. Čeleď: Ericaceae-vřesovcovité Zařazeno: 31.12.2006
Popis: stálezelené nebo (polo)opadavé keříky, keře až stromkovité keře, vzácně i stromy, listy střídavé, většinou celokrajné, jen ojediněle pilovité, květy nejčastěji v koncových okoličnatých svazečcích, méně často postranní, ojediněle jednotlivě, kalich 5dílný nebo 5laločný, velmi malý, koruna nejčastěji zvonkovitá nebo nálevkovitá, někdy trubkovitá či kolovitá, většinou s 5 cípy, někdy se 6–10, tyčinek 5–20, z trubky vyniklých nebo nevyniklých, semeníky 5–10pouzdré, plody jsou podlouhlé nebo vejcovité tobolky obsahující četná drobná semena; 800–1200 druhů převážně v jihovýchodní Asii, zvláště v západní Číně; [111, 259]
Poznámka: Velmi rozsáhlý rod Rhododendron můžeme rozdělit do skupin s rostlinami podobných vlastností. Nejzákladnější třídění je podle opadavosti, tedy pěnišníky stálezelené a pěnišníky (polo) opadavé–azalky. Dále je možno dělit rostliny podle typu odění na rhododendrony šupinaté (Lepidotae; druhy oděné šupinami, někdy i jednoduchými chlupy, mají povětšinou drobnější listy), rhododendrony vločkovité (Floccaceae; druhy většinou velkokvěté, velkolisté a stálezelené, oděné vločkovitými chlupy) a rhododendrony huňaté (Villosae; azalky, oděné chlupy a někdy i žlázkami, listy mají opadavé) . Podle velikosti rostlin můžeme dělit na vysoké a vyšší keře (nad 200 cm), středně velké keře (120–200 cm) a nízké a zakrslé keře (do 120 cm) . Stálezelené pěnišníky můžeme podle velikosti květů dělit na pěnišníky velkokvěté (R. catawbiense, R. ponticum či R. smirnowii) a pěnišníky drobnokvěté (R. ferrugineum, R. hirsutum, R. impeditum) . Podle doby květu můžeme dále dělit na velmi rané (IV a dříve), rané (konec IV Až začátek V), polorané (V), pozdní (konec V a první pol. VI) a velmi pozdní (konec VI a později).
Množení: výsevem semen, hříženci, některé druhy množíme i řízky a četné druhy šlechtíme; semena vyséváme v předjaří do rašelinné půdy do truhlíků ve studeném skleníku nebo pařeništi; při hřížení háčkujeme do půdy 2–3leté výhony, koření pomalu; řízky řežeme v VIII z vyzrálých vegetačních výhonů a sázíme do skleníku nebo ve studeném pařeništi; roubováním množíme hlavně velkokvěté křížence s vytrvalými listy.
Nároky: mají různé nároky, ale povšechně lze říci, že jsou vápnostřežné, vyžadují rašelinu, mórovku nebo humózní půdu mající pH 4–5, stanoviště nemá být na přímém slunci, ale čím menší mají listy, tím lépe slunné stanoviště snáší, koření mělce.
Použití: nepostradatelné dřeviny, které v mnoha druzích a tisícovkách kultivarech nacházejí široké uplatnění díky atraktivnímu habitu a efektním květům, při výsadbě je třeba hlavně přihlédnout na rozmanitou velikost rostlin; velkokvěté stálezelené vysazujeme solitérně nebo na okraje skupin a pod vysoké stromy, další můžeme využít na nízké plůtky, do mobilní zeleně, do arboret, na zahrady do vřesovišť, do skalek, jako sbírkové dřeviny, japonské azalky pěstujeme v zahradách a předzahrádkách v menších a větších skupinách, opadavé azalky vysazujeme solitérně i ve skupinách s vhodným pozadím v zahradách a parcích. Květy jsou často vonné, rostliny můžou být omamné či jedovaté, mírně jedovatý může být i med sbíraný včelami na horských loukách porostlých pěnišníky. Dřevo stromovitých druhů je vynikajícím materiálem v truhlářství a soustružnictví.
