| Rosa canina růže šípková | Autor: L. Čeleď: Rosaceae-růžovité Rod: Rosa Zařazeno: 31.12.2006 | ||
| Synonyma: ?Rosa andegavensis, Rosa arguta, Rosa armata, Rosa biebersteinii Tratt., Rosa calycina, Rosa caucasea, Rosa caucasica Pall., Rosa caucasica var. lindleyana, Rosa flexuosa, Rosa frondosa, Rosa glauca Schott ex Bess., ?Rosa kosinsciana, Rosa lutetiana, Rosa rafinesquiana, Rosa vulgaris | |||
| Popis: až těsně nad zem široce polokulovitě rozložený keř, dosti hustý, přízemní partie podstatně užší, výška 1–3(–5) m, větve klenuté, ostny více nebo méně zakřivené a se širokou bází, zploštělé, letorosty zelené, později načervenalé či olivově hnědé; listy lichozpeřené s 5–7 lístky svěže nebo modravě zelenými, (ob)vejčitými až (úzce) eliptickými, 12–35(–60) mm dlouhými, 1–2× ostře pilovitými, špičatými nebo tupými, palisty úzké; květy bělavě růžové či až bílé, jednoduché, velké 2–8 cm a jednotlivě nebo 2–5(–20), v chocholičnatých květenstvích, češule 5–25 mm dlouhá, čnělky lysé nebo chlupaté a dlouhé, kališní lístky středně velké, zpeřené a po odkvětu nazpět sehnuté, opadávající před dozráním šípků, kvete VI–VII; šípky vejcovitě protáhlé a zúžené až téměř kulovité, dlouhé 1–3 cm, oranžově červené až jasně či šarlatově červené, plodní stopky obvykle lysé; Evropa, střední Asie, severní Afrika, Malá Asie, Kavkaz, Irák, Írán; je využívána jako nejběžnější podnož pro kultivary zahradních růží | Poznámka: Je jedním z nejběžnějších evropských keřů. Původně obývaly lesy a lesní okraje a tam šplhaly vysoko do koruny stromů, jsou to tedy opíravé liány, k přichycení jim slouží nejen krátké větévky, ale také hákovitě zahnuté ostny. Až po odlesnění krajiny člověkem získávají druhotný habitus jako mnohovětvé keře, v této podobě jsou rostliny známy daleko častěji. Je to dřevina světlobytná, sucho a teplo snášející, na kvalitu půdy má nepatrné nároky. V naší republice je to obecně rozšířený druh od nížin do horských poloh až do výšky 1050 m (Kvilda na Šumavě). Šípky jsou levným a snadno dostupným zdrojem vitamínu C, sbírali je lidé pravděpodobně už v prehistorickém období. Šípky obsahují dále vitamín B1, B2, P a K, kyselinu nikotinovou, karotenoidy, flavonidy, asi 30% cukrů. Dokládají to nálezy zásoby šípků z neolitického sídliště ve Velké Británii. Šípky se používají pro výrobu marmelád, čajů a domácích vín, v lékařství se odvar z šípků používá jako posilující vitamínový prostředek, např. při jarní únavě, pro zvýšení odolnosti proti chřipce, při infekčních onemocněních ledvin a močového měchýře. V Anglii se šípky používají k aromatizování tabáku. Po dlouhou dobu byla tato růže téměř jedinou podnoží pro pěstování okrasných, záhonových, velkokvětých růží. Šípky sloužily ve středověku jako jaterní a plicní léčebné prostředky, proti průjmu, proti chrlení krve a proti nadměrnému krvácení při menstruaci. Z jader se připravoval prášek k posílení dásní. Domácí čaj z příjemně kyselých šípků má výbornou chuť. Plodové kyseliny a pektiny povzbuzují činnost střev tak mírně, že čaj nemá projímavé, ale spíše regulační účinky na střeva. Ve směsi s jinými složkami jsou šípky obsaženy také v čajích proti chřipce a v urologických čajích. Sušením se ztrácí mnoho vitamínu C, takže sušené šípky nejsou vydatným vitaminovým zdrojem. V lidovém léčitelství se používá i čaj ze šípkových jader, který má pomáhat při problémech ledvin, močového měchýře, při ledvinových kamenech, při revma a dně. | ||
| Zóna: 3 | Zdroje: 111, 136, 156, 251, 407, 465 | ||
| Seznam souvisejících obrázků: | |||
| Zobrazit seznam lokalizovaných exemplářů | |||
Nižší taxonomické jednotky a kultivary: | |||
| Komentáře: | |||