| Mespilus germanica mišpule obecná | Autor: L. Čeleď: Rosaceae-růžovité Rod: Mespilus Zařazeno: 31.12.2006 | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Synonyma: Mespilus communis, Mespilus vulgaris | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Popis: keř 2–6 m vysoký, někdy nízký strom, kolcovitě trnitý, větve šedé, větévky pýřité až plstnaté, červenohnědé; listy střídavé, eliptické či podlouhle (ob)kopinaté, svrchu matně zelené, naspodu šedavě plstnaté, podél žilek hustěji, celokrajné nebo vpředu jemně pilovité, (3–)5–12 cm dlouhé, špičaté nebo tupé, řapíky 5–7 mm dlouhé; květy jednotlivě nebo po dvou, téměř přisedlé, 3–5 cm velké, bílé, krátce stopkaté, kalich plstnatý, 5laločný, ušty kopinaté až kopinatě šídlovité, zašpičatělé, delší než petaly, petaly obvejčité, tyčinek 25–40, kvete v V–VI; plody velké 2–3 cm, (zploštěle) kulovité nebo hruškovité, hnědozelené, s 5 neopadavými kališními lístky, po přemrznutí jedlé; jihovýchodní Evropa, severní Írán, Zakavkazí | Poznámka: Jméno dostala až podle své druhé vlasti, středoevropských a ponejvíce německých klášterních zahrad. Tam se také po dobu středověku pěstovala; za alpské hřebeny ji původně přivezly dávno předtím římské legie. Římané pěstovali mišpule asi od 2. století před n. l., kulturu převzali od Řeků, u nichž byly známy již dokonce v 8. století př. n. l. Do Řecka se mišpule dostaly z Malé Asie. Plody jsou poživatelné po namrznutí nebo zhniličení; pak má příjemnou nakyslou chuť. Mišpule se proto používaly spíše jako surovina pro přípravu marmelád. Listy, kůra a mladé plody obsahují tanin a jsou vhodné pro tříslení kůže. Dřevo je husté, velmi tvrdé a těžké, žlutavě bílé s červenavě hnědým jádrem. Potřebuje úrodnou vlhčí půdu na plně osluněném místě až v polostínu, stanoviště chráněné, polohy vyžaduje teplé s kvalitní půdou, snáší i půdy vápenité, nevhodná do městského prostředí a zpevněných ploch, vůči zasolení velmi citlivá. Z původní domoviny se mišpule rozšířila kolem roku 200 př. n. l. přes Malou Asii a Řecko do Itálie a odtud do střední a západní Evropy, ve středověku byla velmi rozšířeným ovocným druhem, jehož ošetřování nařídil Karel Veliký, plody, listy a kůra se používaly k léčení průjmu, ledvinových kamenů a nemocí krku. V dnešní době nemá již jako ovocný strom téměř žádný význam. Čerstvé zralé plody jsou sotva jedlé, trpké plody s vysokým obsahem pektinu a tříslovin působí proti průjmu. | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Zóna: 6 | Zdroje: 111, 136, 250, 402, 407 | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Seznam souvisejících obrázků: | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Seznam lokalizovaných exemplářů:
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Nižší taxonomické jednotky a kultivary: | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Komentáře: | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
